O příčině zmatku v nás i kolem nás

Zdá se, že charakteristickým znakem dnešní doby je zmatek. Nevíme, co je dobré a co zlé, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pojďme se podívat, proč tomu tak je.

Jistě mi dáte za pravdu, že být zmaten není příjemné. Jestliže jde o jednotlivce, může být zmatenost znamením nemoci. Stejné to může být, jedná-li se o společnost, jen s horšími následky. Příčinou je ztráta orientace v základních pojmech dobra a zla. Tato ztráta je důsledkem odklonu od náboženství, které poskytuje člověku pevné body, o něž se ve svém životě může opřít. Jde o systémovou chybu, kterou jsme si v češtině zvykli nazývat hřích, tedy něco, co dělá člověka horším. První křesťané ji pojmenovali hamartía, což znamená jít mimo cestu - mimo cestu k Bohu, který je základem světa a normou veškerého lidského jednání..

Tato systémová chyba působí, že člověk nedůvěřuje Bohu. Chce se postavit na jeho místo. Dává přednost sobě před Bohem, což mu zkresluje perspektivu vidění. Domnívá se, že zvládne spravovat tento svět lépe než jeho Tvůrce. Protože však není Bůh, dělá chyby, které neumí napravit. Takový postoj se neobejde bez následků, které se již staly součástí našeho každodenního života, takže si je už ani neuvědomujeme. Jaké tedy jsou následky našeho jednání, které nepočítá s Bohem?

• V první řadě to je nedůvěra vůči Bohu. To, že člověk chce být jako Bůh (mít všechno pod kontrolou) působí, že vnímá Boha jako konkurenta, a proto se ho neustále snaží vytlačovat ze svého povědomí a života.
• Dále to jsou rány současného světa: hlad; nezaměstnanost; alkohol, drogy, tišící prostředky; znečištění; sebevraždy, potraty, euthanasie; AIDS; špatné používání TV; války, terorismus; sekty; rozvody nebo nefunkční rodiny.
• S tím souvisí pocit neustálého ohrožení a strachu. Tento pocit je dnes zvláště aktuální. Člověk dnes ztrácí orientaci v tom, co již dokázal, a proti veškerému očekávání se tím začíná cítit ohrožen.
• V celé naší kultuře je patrna honba za úspěchem, která zaručuje hmotný blahobyt. Ale tento blahobyt opět nepřináší kýžené uspokojení. Velké procento pokusů o sebevraždu je zaznamenáno právě u mládeže z dobře situovaných rodin.
• Láska je zúžena pouze na sex, což přináší odosobnění. Vytrácí se nám spojení lásky s viděním druhého člověka, jeho potřeb a tužeb, s potřebou oběti. Druhé vnímáme jen jako objekt, předmět svých vlastních zájmů a přání.
• Sexuální styk mezi mužem a ženou, který má sloužit k upevnění vzájemné lásky a předávávní života se může stát nástrojem smrti v podobě nemoci AIDS.
• Mnoho lidí žije s pocitem osamocenosti, nejistoty a beznaděje, proto propadají různým pověrám, které je však ještě více svazují.

V biblické knize Přísloví Bůh říká: "Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt" (Př 8,36). Člověk, který žije ve hříchu, se pohybuje v prostoru smrti. Smrt je odloučení od Boha, a toto odloučení je důsledek dobrovolného rozhodnutí každého člověka. Peklo není pohádka. Jeho podstata spočívá v nepřítomnosti Boha. Lidé nepřijdou do pekla, jak se říká. Lidé se pro peklo rozhodují. To není místo, ale způsob života. Můj způsob života je peklo, který se protahuje do věčnosti. V tomto způsobu zůstávám, poněvadž nevěřím, že by mi někdo mohl pomoci. Nevěřím Bohu.

V této situaci se nachází každý z nás a nemůžeme se z ní dostat sami. Je to jako když se někdo topí v bažině. Takový člověk si sám pomoci nemůže, protože se nemůže sám vytáhnout. To musí vždy udělat někdo jiný.

V tomto stavu nás Bůh miluje a říká ke každému z nás své "ano". Vidí nás jako svoje děti, které zlobí, ale sami si nemohou pomoci. Tak, jako žena bezpodmínečně miluje své dítě, tak Bůh miluje každého z nás. A nikoho z nás neodsuzuje. Důkazem toho je, že všechno a každého udržuje při životě. Mohl by nás jedním mávnutím ruky zrušit, ale toto se neděje. K tomu, aby nám mohl pomoci potřebuje, abychom uznali že i nás se hřích týká. Jinak totiž nežijeme v pravdě. Nemáme pravdivý obraz sami o sobě, a tedy žijeme v klamu, což je též následek hříchu. V Jeremiášově knize Bůh říká: "Hle, soudím tě za to, že říkáš: Já jsem nezhřešila" (Jer 2,35) a Kristus říká farizeům jinými slovy totéž: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte ve hříchu" (Jan 9,41).

Východiskem k nápravě je tedy uznání pravdy, které říkáme pravda o člověku. Touto pravdou je, že chceme-li se správně orientovat ve světě a rozlišovat mezi dobrem a zlem, musíme se vrátit na cestu, která vede k Bohu. Je to úkol pro každého jednotlivce. Každý člověk musí chtít sám.