Nechtěná výpověď o naší době

Zítra tomu bude týden, co na brněnském divadelním festivalu byla uvedena hra Naše násilí a vaše násilí, která vzbudila, a stále ještě vzbuzuje, tolik emocí.

Přestože jsme si již určitě mohli na toto téma vyslechnout nebo přečíst spoustu komentářů, i já bych se rád nad celou věcí trochu zamyslel, protože si myslím, že za zamyšlení stojí...

Především bych chtěl říci jednu věc: Jde o divadlo a divadlo je součástí umění. V naší zemi hrálo divadlo a umění vždy velmi důležitou roli. Větší a důležitější než katolická církev. Když naši předkové chtěli pozvednout svoji národní hrdost, nešli do katedrály svatého Víta, ale postavili Národní divadlo. Když se v roce 1989 hroutil komunistický režim, opět bylo v popředí Národní divadlo, protože v jeho součásti - Laterně magice - mělo sídlo Občanské fórum. Herci byli v té době velmi silnými autoritami a tak trochu stáli v čele našeho národa. Troufám si říci, že navzdory tehdejšímu komunistickému režimu, nebo možná právě proto, bylo naše umění na dost vysoké úrovni.

Jestliže se podívám na úroveň dnešního umění, a to nejen u nás, musím konstatovat poměrně hluboký propad. S trochou nadsázky, a možná i bez ní, se dá prohlásit, že uměním se může stát dnes všechno, co jsme se za umění rozhodli prohlásit. Nedívám se moc na televizi, ale občas o něco přece jen zavadím a z těchto letmých setkání jsem došel k závěru, že o nic moc nepřicházím.

Umění je výrazem ducha doby. Doba působí na umělce a umělci, kteří jsou dětmi své doby, ovlivňují zase lidi, kteří s nimi žijí ve stejné době. Dnešní doba je dezorientovaná. To nám dobře ukázala zmatená diskuse kolem hry Olivera Frljiće, v níž si někteří diskutující myslí, že je možné naprosto všechno, protože svoboda nemá mít žádné hranice. V této souvislosti mě napadají Kristova slova na adresu doby, v níž žil: "Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením" (Mt 12, 43 - 45). Naše společnost je na tom podobně. Zbavili jsme se komunismu, ale místo po něm jsme nechali prázdné. Ani jsme si nedali velkou práci s jeho úklidem.

Církev není v naší společnosti váženou autoritou. Umění ale zatím ještě stále snad ano. Aby tuto pozici neztratilo, má církev povinnost varovat umělce před věcmi, kvůli nimž by o své postavení mohli přijít. Společnost totiž má právo na pravdivou autoritu, která by jí pomáhala nacházet směr cesty. Umění, které stojí na hraně rouhání takovou autoritou být nemůže. Že takové upozorňování je věc opravdu vážná, dosvědčují slova z knihy proroka Ezechiela: "Lidský synu, ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: ‚Zemřeš,‘ a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil. Když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví, položím mu do cesty nástrahu a zemře. Jestliže jsi ho v jeho hříchu nevaroval, zemře a nebude pamatováno na jeho spravedlnost, kterou konal, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže bys však spravedlivého varoval, aby nehřešil, a on přestane hřešit, bude žít, protože se dal varovat, a ty jsi svou duši vysvobodil" (Ez 3, 17 - 21).

Události a vedení diskuse kolem uvedení hry dokazují, že dostát tomuto úkolu se ctí není vždy v dnešní společnosti jednoduché. Myslím, že nejlépe se s touto povinností vyrovnali sami brněnští křesťané. Mám na mysli smírnou pobožnost v kostele svaté Marie Magdalény. Modlitba je totiž asi to nejrozumnější, co se dá v takovýchto chvílích bolesti a vzedmutí citů, hned po laskavém upozornění, že něco není v pořádku, dělat: "Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení, shlédni na nás, pokorně klečící před tvým oltářem: Jsme tvoji a tvoji chceme i zůstat. Abychom se s tebou ještě vroucněji mohli spojit, proto se dnes každý z nás dobrovolně zasvěcuje tvému Srdci. Mnozí lidé tě dosud nepoznali, mnozí tvými přikázáními pohrdli a odmítli tě; smiluj se nad nimi, dobrotivý Ježíši, a přitáhni je všechny na své svaté Srdce. Buď, Pane, králem nejen svých věrných, kteří tě nikdy neopustili, ale i marnotratných synů, aby se vrátili brzy do otcovského domu a nezhynuli hladem a bídou. Buď, Pane, králem i těch, které od tebe oddělily mylné názory a rozkol; povolej je k bezpečí pravdy a k jednotě víry, aby byl jeden ovčín a jeden pastýř. Daruj své církvi pokoj a svobodu, propůjč všem národům mír a jistotu. Ať ze všech končin země zaznívá jeden hlas: Sláva Božskému Srdci, které nám přineslo spásu. Jemu buď čest a chvála navěky. Amen."